Jeden z nejlepších filmů československé historie, jehož kvalita a výjimečnost byla stvrzena historicky prvním oceněním Americké filmové akademie za nejlepší cizojazyčný film a který tak vlastně opticky mezinárodně odstartoval (spolu s Menzelovými Ostře sledovanými vlaky o rok později) československý filmový zázrak šedesátých let - tzv. novou vlnu... Velký demýtizační účinek a přitom malé komorní drama - to v sobě spojuje snímek Elmara Klose a Jána Kadára. Tihle dva tvůrci se přes svou dosavadní tvorbu poplatnou režimu a době, plnou dobového schematismu a ideologie (Hudba z Marsu atd.), pustili do nerovného souboje se státní propagandou - demýtizovat období samostatné slovenské státnosti. Místo tendenčních filmů o Slovenském národním povstání a politicky uvědomělém konání slovenského lidu se pokusili vykreslit (alespoň zpočátku na pozadí politické poptávky samozřejmě) xenofobii Slovenského štátu napojeného na tehdejšího symbolického nepřítele číslo jedna - nacistické Německo. Příběh Tóno Brtka a jeho árizace malinkého židovského obchůdku se však vymkl očekávanému záměru a přerostl v trpké a bolestné podobenství o podstatě zrůdnosti totalitního systému, v němž je část osob zbavena lidských práv a vystavena genocidě. Výborně je tu vykreslena postupně narůstající atmosféra strachu a a zesilujícího tlaku na jedince (excelující Jozef Kroner). Zprvu jednoduchý příběh obžalovávající fašismus a nacionalismus se tak zvrhl v hořkou sondu do duše slovenského člověka a poukázal na to, jak nebezpečná jsou ozubená kola jakéhokoliv totalitního systému, jenž není vystaven na principech humanity a lidskosti a jenž svou kinetikou drtí i zprvu slušné a nezmanipulované lidi…