Náhrada mzdy za nemoc: Kompletní návod k výpočtu pro rok 2024

Základní podmínky pro nárok na náhradu mzdy

Pro získání nároku na náhradu mzdy v době dočasné pracovní neschopnosti musí zaměstnanec splňovat několik zásadních podmínek stanovených zákoníkem práce. Základním předpokladem je existence pracovního poměru nebo dohody o pracovní činnosti, přičemž zaměstnanec musí být účasten nemocenského pojištění. Náhrada mzdy přísluší pouze v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti, přičemž první tři pracovní dny jsou takzvanou karenční dobou, během které náhrada mzdy nenáleží, s výjimkou případů, kdy je tato doba upravena kolektivní smlouvou nebo vnitřním předpisem zaměstnavatele.

Zaměstnanec musí svou pracovní neschopnost řádně doložit prostřednictvím rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystaveného ošetřujícím lékařem. Toto potvrzení je povinen předložit zaměstnavateli nejpozději do tří pracovních dnů od vzniku pracovní neschopnosti. V případě, že tak neučiní, může zaměstnavatel náhradu mzdy odmítnout nebo krátit. Důležitou podmínkou je také skutečnost, že pracovní neschopnost nesmí být způsobena úmyslně nebo pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek.

Pro vznik nároku na náhradu mzdy je rovněž nezbytné, aby zaměstnanec dodržoval stanovený léčebný režim, který zahrnuje povinnost zdržovat se v místě pobytu uvedeném v rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti a dodržovat dobu a rozsah povolených vycházek. Zaměstnavatel má právo kontrolovat dodržování těchto povinností a v případě jejich porušení může náhradu mzdy snížit nebo zcela odepřít.

Nárok na náhradu mzdy vzniká pouze za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které mu přísluší náhrada mzdy nebo se mu plat nekrátí. Výše náhrady mzdy činí 60 % redukovaného průměrného výdělku, přičemž se pro její výpočet používá průměrný hodinový výdělek zjištěný za předchozí kalendářní čtvrtletí. Tento průměrný výdělek se dále upravuje pomocí redukčních hranic stanovených pro příslušný kalendářní rok.

Zaměstnanec musí také splňovat podmínku minimální doby trvání pracovního poměru, která činí 15 kalendářních dnů. V případě dohody o pracovní činnosti musí být sjednán příjem zakládající účast na nemocenském pojištění. Náhrada mzdy nenáleží zaměstnanci, který je ve zkušební době, pokud první den dočasné pracovní neschopnosti připadá na období prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovního poměru.

V případě, že zaměstnanec vykonává více zaměstnání zakládajících účast na nemocenském pojištění, posuzují se podmínky nároku na náhradu mzdy v každém zaměstnání samostatně. Zaměstnavatel je povinen náhradu mzdy vyplatit v nejbližším pravidelném termínu výplaty mzdy po předložení dokladů potřebných pro její přiznání.

Rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku

Pro stanovení náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost je klíčové správně určit rozhodné období, ze kterého se vypočítává průměrný výdělek. Rozhodným obdobím je kalendářní čtvrtletí předcházející čtvrtletí, ve kterém vznikla dočasná pracovní neschopnost zaměstnance. Například pokud zaměstnanec onemocní v průběhu dubna, bude rozhodným obdobím první kalendářní čtvrtletí daného roku, tedy leden až březen.

Období náhrady mzdy	Procentní sazba	Redukční hranice 2024
1.-14. den nemoci	60% redukovaného průměrného výdělku	235,38 Kč/hod
15. den a dále	Nemocenská od ČSSZ	352,98 Kč/hod
První 3 dny	0% (neproplácí se)	706,04 Kč/hod
4.-14. den	60% redukovaného průměrného výdělku	Bez limitu

V případě, že zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se takzvaný pravděpodobný výdělek. Ten se stanoví z hrubé mzdy, které by zaměstnanec pravděpodobně dosáhl za běžných okolností. Při určování pravděpodobného výdělku se vychází například z pracovní smlouvy, mzdového výměru nebo z výdělku spolupracovníků se srovnatelnou náplní práce.

Do rozhodného období se započítávají veškeré odpracované dny, včetně práce přesčas, práce ve svátek či práce v noci. Naopak se nezahrnují dny, kdy zaměstnanec nepracoval z důvodu dovolené, nemoci, ošetřování člena rodiny nebo jiných překážek v práci. Důležité je také započítání všech složek mzdy, které zaměstnanec v rozhodném období obdržel - tedy základní mzdu, osobní ohodnocení, prémie, bonusy i další příplatky.

Specifická situace nastává u zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou nebo u těch, kteří pracují na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. V těchto případech je nutné věnovat zvýšenou pozornost správnému určení rozhodného období a započitatelných příjmů. U dohod o provedení práce se například započítávají pouze ty měsíce, ve kterých příjem přesáhl 10 000 Kč.

Při výpočtu průměrného výdělku se celkový hrubý příjem za rozhodné období vydělí počtem skutečně odpracovaných hodin, včetně práce přesčas. Takto získaný průměrný hodinový výdělek se následně použije pro výpočet náhrady mzdy za prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti. Je třeba mít na paměti, že první tři pracovní dny (nebo směny) jsou takzvanou karenční dobou, během které zaměstnanci náhrada mzdy nenáleží.

Pro zaměstnavatele je důležité vést přesnou evidenci odpracované doby a všech složek mzdy v rozhodném období, aby mohl správně stanovit průměrný výdělek. Chybné určení rozhodného období nebo opomenutí některých složek mzdy může vést k nesprávnému výpočtu náhrady mzdy, což může mít negativní důsledky jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele z hlediska dodržování pracovněprávních předpisů a případných kontrol ze strany inspekce práce.

Výpočet průměrného hodinového výdělku zaměstnance

Průměrný hodinový výdělek je klíčovým parametrem pro správný výpočet náhrady mzdy v době pracovní neschopnosti zaměstnance. Tento výdělek se stanovuje z hrubé mzdy, kterou zaměstnanec získal v rozhodném období, což je zpravidla předchozí kalendářní čtvrtletí před vznikem pracovní neschopnosti. Do výpočtu se zahrnují veškeré složky mzdy, které zaměstnanec obdržel, včetně příplatků, odměn a dalších mzdových složek. Důležité je zmínit, že se do výpočtu nezahrnují náhrady mzdy, odstupné ani cestovní náhrady.

Pro stanovení průměrného hodinového výdělku je nutné sečíst veškerou hrubou mzdu zaměstnance za rozhodné období a vydělit ji počtem skutečně odpracovaných hodin. Do odpracované doby se započítávají i hodiny práce přesčas, ale nezapočítává se doba čerpání dovolené, nemoci či jiných překážek v práci. Pokud zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se takzvaný pravděpodobný výdělek, který se stanoví na základě obvyklé mzdy zaměstnance nebo mzdy, kterou by pravděpodobně dosáhl.

Zaměstnavatel musí průměrný hodinový výdělek přepočítávat každé kalendářní čtvrtletí, přičemž nově vypočtený průměrný výdělek se používá od prvního dne následujícího čtvrtletí. V případě, že dojde ke vzniku pracovní neschopnosti, použije se pro výpočet náhrady mzdy průměrný hodinový výdělek platný v den vzniku této neschopnosti. Tento výdělek zůstává pro výpočet náhrady mzdy neměnný po celou dobu trvání pracovní neschopnosti, i kdyby přesáhla do dalšího čtvrtletí.

Pro správný výpočet je také důležité zohlednit specifické situace, jako například když zaměstnanec pracuje na zkrácený úvazek nebo má nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu. V těchto případech se musí průměrný hodinový výdělek upravit tak, aby odpovídal skutečnému pracovnímu režimu zaměstnance. Při výpočtu náhrady mzdy za nemoc se pak tento průměrný hodinový výdělek redukuje podle zákonem stanovených redukčních hranic, které se každoročně upravují nařízením vlády.

Zaměstnavatel je povinen vést přesnou evidenci odpracované doby a vyplacených mezd, aby mohl průměrný hodinový výdělek správně vypočítat. V případě nejasností nebo sporů musí být schopen doložit všechny podklady, ze kterých při výpočtu vycházel. Nesprávný výpočet průměrného hodinového výdělku může vést k chybnému stanovení náhrady mzdy za nemoc, což může mít negativní důsledky jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Proto je důležité věnovat této oblasti náležitou pozornost a pravidelně kontrolovat správnost výpočtů.

Redukční hranice pro náhradu mzdy

Pro výpočet náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost se používají redukční hranice, které jsou každoročně upravovány na základě vývoje průměrné mzdy. Redukční hranice jsou klíčovým faktorem při stanovení výše náhrady mzdy v době nemoci. Tyto hranice se aplikují na průměrný hodinový výdělek zaměstnance a určují, jaká část mzdy bude započítána do výpočtu náhrady.

První redukční hranice představuje nejdůležitější část výpočtu, protože se z ní započítává nejvyšší procento příjmu. Do první redukční hranice se započítává 90 % průměrného hodinového výdělku. Tato hranice je nastavena tak, aby zajistila přiměřenou náhradu zejména zaměstnancům s nižšími a průměrnými příjmy. V případě, že průměrný hodinový výdělek přesahuje první redukční hranici, přichází na řadu druhá redukční hranice.

Z částky mezi první a druhou redukční hranicí se započítává 60 % průměrného hodinového výdělku. Toto snížení procenta zohledňuje princip solidarity a ekonomickou udržitelnost systému náhrad. Pro zaměstnance s nadprůměrnými příjmy je důležitá třetí redukční hranice, kde se z částky mezi druhou a třetí redukční hranicí započítává pouze 30 % průměrného hodinového výdělku. Částka nad třetí redukční hranicí se do výpočtu náhrady mzdy nezapočítává vůbec.

Zaměstnavatel při výpočtu náhrady mzdy musí nejprve zjistit průměrný hodinový výdělek zaměstnance za předchozí kalendářní čtvrtletí. Tento výdělek se následně upraví podle redukčních hranic platných pro daný kalendářní rok. Výsledná redukovaná částka se poté vynásobí koeficientem 60 %, což představuje základní výměru náhrady mzdy za nemoc od zaměstnavatele.

Systém redukčních hranic zajišťuje spravedlivé rozdělení náhrady mzdy napříč různými příjmovými skupinami. Pro zaměstnance s nižšími příjmy je výhodné vysoké procento započítání v první redukční hranici, zatímco u vysokopříjmových zaměstnanců dochází k postupnému snižování započitatelné částky. Tento mechanismus také motivuje zaměstnance k vytváření vlastních finančních rezerv pro případ pracovní neschopnosti.

Redukční hranice se každoročně upravují podle vývoje ekonomiky a průměrné mzdy v národním hospodářství. Ministerstvo práce a sociálních věcí tyto hodnoty vyhlašuje ve formě sdělení ve Sbírce zákonů. Pro zaměstnavatele je důležité sledovat aktuální výši redukčních hranic, aby mohli správně vypočítat náhradu mzdy svým zaměstnancům v době jejich pracovní neschopnosti. Nesprávná aplikace redukčních hranic může vést k chybnému výpočtu náhrady mzdy a případným komplikacím v pracovněprávních vztazích.

Procentní sazby pro jednotlivé dny nemoci

Při výpočtu náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost je klíčové správně aplikovat procentní sazby, které se liší podle jednotlivých dnů nemoci. V prvních třech dnech pracovní neschopnosti zaměstnanec nemá nárok na žádnou náhradu mzdy, což je tzv. karenční doba. Od čtvrtého dne pracovní neschopnosti začíná zaměstnavatel vyplácet náhradu mzdy, přičemž od 4. do 14. dne nemoci činí náhrada 60 % redukovaného průměrného výdělku. Tato sazba zůstává po celou dobu, kdy zaměstnavatel vyplácí náhradu mzdy, konstantní.

Redukovaný průměrný výdělek se vypočítává pomocí redukčních hranic, které se každoročně upravují. Pro správný výpočet je nutné znát průměrný hodinový výdělek zaměstnance za předchozí kalendářní čtvrtletí. První redukční hranice se započítává z 90 %, druhá redukční hranice z 60 % a třetí redukční hranice z 30 %. Částka nad třetí redukční hranici se nezohledňuje vůbec.

Zaměstnavatel poskytuje náhradu mzdy pouze za pracovní dny a svátky, za které by jinak zaměstnanci příslušela mzda nebo plat. To znamená, že pokud by zaměstnanec běžně nepracoval o víkendu, náhrada mzdy mu za tyto dny nenáleží. Pro výpočet denní náhrady mzdy je potřeba znát průměrný počet pracovních hodin připadající na jeden pracovní den v daném harmonogramu práce zaměstnance.

Od 15. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti přechází povinnost poskytování dávek na správu sociálního zabezpečení, která vyplácí nemocenské. Nemocenské činí 60 % denního vyměřovacího základu po celou dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény. Výše nemocenského se může zvýšit při dlouhodobé nemoci - od 31. kalendářního dne dočasné pracovní neschopnosti se zvyšuje na 66 % denního vyměřovacího základu a od 61. kalendářního dne na 72 %.

Pro zaměstnavatele je důležité správně evidovat všechny dny pracovní neschopnosti a aplikovat příslušné procentní sazby. Náhrada mzdy se poskytuje na základě dokladu o pracovní neschopnosti, který zaměstnanec předkládá zaměstnavateli. V případě, že zaměstnanec nedodrží stanovený léčebný režim nebo nepředloží potřebné doklady, může zaměstnavatel náhradu mzdy snížit nebo neposkytnout. Zaměstnavatel má také právo kontrolovat, zda zaměstnanec dodržuje v období prvních 14 kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce.

Pracovní a nepracovní dny v době nemoci

Pro správný výpočet náhrady mzdy v době dočasné pracovní neschopnosti je naprosto klíčové správně rozlišit pracovní a nepracovní dny. Náhrada mzdy totiž náleží zaměstnanci pouze za dny, které jsou pro něj podle rozvrhu směn pracovními dny. To znamená, že pokud zaměstnanec běžně pracuje od pondělí do pátku a onemocní například v pátek, za víkend mu žádná náhrada mzdy nenáleží, protože by v těchto dnech stejně nepracoval.

Při určování pracovních dnů je nutné vycházet z individuálního rozvržení pracovní doby konkrétního zaměstnance. Někteří zaměstnanci pracují ve směnném provozu, jiní mají pružnou pracovní dobu nebo nepravidelné směny. V každém případě je rozhodující, zda by zaměstnanec v daný den podle svého rozvrhu pracoval, kdyby nebyl v pracovní neschopnosti.

Do pracovních dnů se započítávají i svátky, pokud by v nich zaměstnanec podle svého rozvrhu pracoval. Například pokud zaměstnanec běžně pracuje i o víkendech a státních svátcích, náleží mu náhrada mzdy i za tyto dny, pokud na ně připadne jeho pracovní neschopnost. Naopak zaměstnanci s klasickým rozvržením pracovní doby od pondělí do pátku nemají nárok na náhradu mzdy za svátek, který připadne na víkend.

Specifickou situací je dovolená v době nemoci. Pokud zaměstnanec onemocní v době čerpání dovolené, tyto dny se do výpočtu náhrady mzdy nezahrnují, protože se jedná o překrývající se překážky v práci. V takovém případě se dovolená přerušuje a zaměstnanec má nárok na její pozdější čerpání. Stejně tak se do výpočtu nezahrnují dny, kdy zaměstnanec čerpá náhradní volno nebo má neplacené volno.

Pro zaměstnavatele je důležité vést přesnou evidenci pracovní doby a správně identifikovat pracovní dny jednotlivých zaměstnanců. Při výpočtu náhrady mzdy je třeba zohlednit i případné změny v rozvržení pracovní doby, které byly naplánovány před vznikem pracovní neschopnosti. Náhrada mzdy se poskytuje od čtvrtého pracovního dne dočasné pracovní neschopnosti, přičemž první tři pracovní dny jsou takzvanou karenční dobou, za kterou náhrada mzdy nenáleží.

V případě zaměstnanců pracujících na zkrácený úvazek se pracovní dny posuzují podle jejich individuálního rozvrhu. Například pokud zaměstnanec pracuje pouze tři dny v týdnu, náhrada mzdy mu náleží pouze za tyto dny, pokud na ně připadne jeho pracovní neschopnost. Stejně tak u zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou je nutné sledovat jejich konkrétní rozpis směn a podle něj určovat dny, za které jim náleží náhrada mzdy.

Krácení náhrady mzdy při částečné pracovní době

Při výpočtu náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost u zaměstnanců pracujících na částečný úvazek je nutné zohlednit specifická pravidla pro krácení. Základní princip spočívá v tom, že náhrada mzdy se krátí úměrně ke sjednané kratší pracovní době. Tento postup zajišťuje spravedlivé odměňování a respektuje skutečný rozsah pracovního závazku zaměstnance.

V případě, že zaměstnanec pracuje například na poloviční úvazek (20 hodin týdně místo standardních 40 hodin), bude se jeho náhrada mzdy počítat z redukovaného průměrného výdělku, který odpovídá jeho skutečné pracovní době. Redukční hranice se v tomto případě také upravují, a to ve stejném poměru jako je poměr mezi zkrácenou a stanovenou týdenní pracovní dobou. To znamená, že při polovičním úvazku se redukční hranice také sníží na polovinu.

Praktický výpočet náhrady mzdy při částečném úvazku začíná stanovením průměrného hodinového výdělku zaměstnance. Tento výdělek se následně upraví pomocí redukčních hranic, které jsou sníženy v poměru odpovídajícím kratší pracovní době. Pro rok 2024 se první redukční hranice, druhá redukční hranice a třetí redukční hranice násobí koeficientem, který vznikne vydělením počtu hodin částečného úvazku počtem hodin plného úvazku.

Zaměstnavatel musí při výpočtu náhrady mzdy zohlednit také skutečnost, že náhrada přísluší pouze za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší náhrada mzdy nebo se mzda nekrátí. U částečných úvazků je proto důležité správně identifikovat rozvrženou pracovní dobu a dny, za které náhrada mzdy skutečně náleží.

Při dlouhodobější pracovní neschopnosti je třeba pamatovat na to, že první tři pracovní dny tvoří takzvanou karenční dobu, během které zaměstnanci náhrada mzdy nenáleží. Od čtvrtého pracovního dne pak zaměstnavatel poskytuje náhradu mzdy ve výši 60 % redukovaného průměrného výdělku, a to až do 14. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti.

Specifickou situací je případ, kdy zaměstnanec pracuje pro více zaměstnavatelů na částečné úvazky současně. V takovém případě se náhrada mzdy počítá u každého zaměstnavatele samostatně, přičemž každý z nich poskytuje náhradu mzdy podle rozsahu příslušného pracovního úvazku. Zaměstnanec tak může čerpat náhradu mzdy od více zaměstnavatelů současně, přičemž každá náhrada se počítá samostatně podle podmínek daného pracovního poměru.

Pro správný výpočet je nezbytné vést přesnou evidenci pracovní doby a absencí, včetně evidence svátků a dnů pracovního klidu. Zaměstnavatel musí také archivovat veškerou dokumentaci související s pracovní neschopností, včetně potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti a případných změn v režimu dočasně práce neschopného pojištěnce.

Maximální doba poskytování náhrady mzdy

Zaměstnavatel poskytuje náhradu mzdy za dočasnou pracovní neschopnost svým zaměstnancům po zákonem stanovenou dobu. Maximální doba poskytování náhrady mzdy činí prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. Toto období začíná běžet od prvního dne vzniku pracovní neschopnosti, přičemž za první tři pracovní dny zaměstnanci nenáleží žádná náhrada mzdy, pokud není v kolektivní smlouvě nebo vnitřním předpisu stanoveno jinak.

Po uplynutí této čtrnáctidenní lhůty přechází povinnost zabezpečení zaměstnance na správu sociálního zabezpečení, která vyplácí nemocenské dávky. Je důležité si uvědomit, že do těchto 14 kalendářních dnů se započítávají všechny dny, tedy včetně víkendů a svátků, nikoliv pouze pracovní dny. Pokud pracovní neschopnost trvá déle než stanovených 14 dní, zaměstnavatel již další náhradu mzdy neposkytuje.

V případě, že zaměstnanec ukončí pracovní neschopnost a do 7 kalendářních dnů opět onemocní, považuje se tato situace za pokračování původní pracovní neschopnosti. To znamená, že se doba poskytování náhrady mzdy počítá od původního vzniku pracovní neschopnosti. Tento postup zabraňuje případnému zneužívání systému náhrady mzdy opakovaným ukončováním a zahajováním pracovní neschopnosti.

Výše náhrady mzdy se vypočítává z průměrného výdělku zaměstnance za předchozí kalendářní čtvrtletí. Od čtvrtého pracovního dne pracovní neschopnosti náleží zaměstnanci 60 % redukovaného průměrného výdělku. Redukce průměrného výdělku se provádí pomocí redukčních hranic, které jsou každoročně upravovány Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Zaměstnavatel musí při poskytování náhrady mzdy respektovat také další zákonné podmínky. Například pokud zaměstnanec porušil během prvních 14 dnů pracovní neschopnosti léčebný režim stanovený lékařem, může zaměstnavatel náhradu mzdy snížit nebo dokonce odejmout. Kontrolu dodržování léčebného režimu může provádět jak zaměstnavatel, tak i příslušná okresní správa sociálního zabezpečení.

Pro správný výpočet náhrady mzdy je nezbytné zohlednit pracovní dobu zaměstnance a jeho rozvrh směn. Náhrada mzdy se poskytuje pouze za pracovní dny a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat či mzda nekrátí. V případě nerovnoměrně rozvržené pracovní doby se náhrada mzdy vypočítává s ohledem na plánované směny v období pracovní neschopnosti.

Zaměstnavatel je povinen vést přesnou evidenci o poskytnutých náhradách mzdy a uchovávat související dokumentaci. Tato povinnost souvisí s případnou kontrolou ze strany orgánů státní správy a také pro účely daňové evidence. Veškeré výpočty a podklady pro stanovení náhrady mzdy musí být transparentní a zpětně dohledatelné.

Povinnosti zaměstnance při hlášení pracovní neschopnosti

Zaměstnanec má při vzniku dočasné pracovní neschopnosti několik zásadních povinností, které musí bezodkladně splnit. Prvořadým úkolem je neprodleně informovat svého zaměstnavatele o vzniku pracovní neschopnosti. Toto oznámení by mělo proběhnout ideálně telefonicky nebo emailem v první den absence, případně co nejdříve to zdravotní stav umožní. Zaměstnanec musí následně doručit zaměstnavateli potvrzení o pracovní neschopnosti, které vystavuje ošetřující lékař. V současné době se již využívá elektronická neschopenka (eNeschopenka), kterou lékař zasílá přímo České správě sociálního zabezpečení.

Zaměstnanec je povinen dodržovat léčebný režim stanovený lékařem, což zahrnuje především dodržování doby vycházek a zdržování se na adrese uvedené v neschopence. Vycházky jsou standardně povoleny v rozsahu maximálně 6 hodin denně v době od 7 do 19 hodin, pokud lékař nestanoví jinak. Zaměstnavatel má právo kontrolovat dodržování léčebného režimu svého zaměstnance, a to v prvních 14 dnech pracovní neschopnosti, kdy vyplácí náhradu mzdy.

Pro správný výpočet náhrady mzdy je nezbytné, aby zaměstnanec poskytl zaměstnavateli veškeré potřebné podklady a informace. Náhrada mzdy se vypočítává z průměrného výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí. První tři dny pracovní neschopnosti jsou takzvané karenční dny, během kterých zaměstnanci nenáleží žádná náhrada mzdy. Od čtvrtého dne do 14. dne pracovní neschopnosti vyplácí náhradu mzdy zaměstnavatel, a to ve výši 60 % redukovaného průměrného výdělku.

Zaměstnanec musí také informovat zaměstnavatele o předpokládané délce pracovní neschopnosti a případných změnách. Pokud dojde k prodloužení pracovní neschopnosti, je nutné o tom zaměstnavatele neprodleně informovat a doložit nové potvrzení od lékaře. Při ukončení pracovní neschopnosti je zaměstnanec povinen dostavit se do práce v den uvedený na ukončovací zprávě, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne jinak.

V případě porušení těchto povinností může zaměstnavatel přistoupit k různým sankcím. Může se jednat o krácení nebo nevyplacení náhrady mzdy, v závažných případech může být porušení povinností kvalifikováno jako porušení pracovní kázně s příslušnými důsledky včetně možnosti výpovědi. Je proto v zájmu zaměstnance důsledně dodržovat všechny stanovené povinnosti a aktivně komunikovat se zaměstnavatelem po celou dobu trvání pracovní neschopnosti.

Zaměstnanec by měl také pamatovat na to, že v době pracovní neschopnosti nesmí vykonávat žádnou výdělečnou činnost, která by mohla prodloužit dobu jeho léčení nebo být v rozporu s léčebným režimem. Porušení tohoto zákazu může vést nejen k problémům se zaměstnavatelem, ale také k postihu ze strany České správy sociálního zabezpečení.

Nemocenská se počítá z průměrného výdělku za předchozí čtvrtletí, první tři dny jsou bez náhrady a od čtvrtého dne náleží zaměstnanci 60 % redukovaného průměrného výdělku

Vendula Procházková

Výpočet konečné částky náhrady mzdy

Pro stanovení konečné částky náhrady mzdy za dočasnou pracovní neschopnost je třeba projít několika důležitými kroky. Nejprve musíme určit průměrný hodinový výdělek, který se vypočítá z hrubé mzdy za předchozí kalendářní čtvrtletí. Tento průměrný výdělek se následně redukuje podle zákonem stanovených redukčních hranic. První redukční hranice činí 235,38 Kč a započítává se z ní 90 procent. Z částky mezi první a druhou redukční hranicí (352,98 Kč) se započítává 60 procent. Z částky mezi druhou a třetí redukční hranicí (705,96 Kč) se započítává 30 procent. K částce nad třetí redukční hranicí se již nepřihlíží.

Po redukci průměrného hodinového výdělku následuje výpočet denního vyměřovacího základu. Ten získáme vynásobením redukovaného hodinového výdělku počtem hodin připadajících na jeden pracovní den. U zaměstnance pracujícího na plný úvazek s rovnoměrným rozvržením pracovní doby se obvykle počítá s 8 hodinami. Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby se použije průměrný počet hodin připadající na jeden pracovní den v daném období.

Náhrada mzdy přísluší zaměstnanci od čtvrtého pracovního dne dočasné pracovní neschopnosti, přičemž za první tři dny se náhrada mzdy neposkytuje. V případě karantény náleží náhrada mzdy již od prvního pracovního dne. Výše náhrady mzdy činí 60 procent redukovaného průměrného výdělku. Je důležité si uvědomit, že náhrada mzdy se poskytuje pouze za pracovní dny a svátky, za které zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo se mu plat nekrátí.

Pro správný výpočet je také nezbytné zohlednit pracovní režim zaměstnance a jeho rozvrh pracovní doby. U zaměstnanců s pružnou pracovní dobou nebo nerovnoměrným rozvržením pracovní doby může být výpočet složitější. V těchto případech se musí přihlédnout k plánovanému rozvrhu směn v období dočasné pracovní neschopnosti.

Konečnou částku náhrady mzdy získáme vynásobením redukovaného denního vyměřovacího základu počtem pracovních dnů v období dočasné pracovní neschopnosti (mimo první tři dny) a koeficientem 0,6 (60 procent). Výsledná částka představuje hrubou náhradu mzdy, ze které se následně odvádí daň z příjmů a pojistné na zdravotní pojištění. Sociální pojištění se z náhrady mzdy neodvádí.

Je třeba mít na paměti, že zaměstnavatel poskytuje náhradu mzdy maximálně po dobu prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti. Od 15. kalendářního dne již zaměstnanci náleží nemocenské, které vyplácí příslušná okresní správa sociálního zabezpečení. Zaměstnavatel má povinnost vést evidenci o poskytnutých náhradách mzdy a na žádost zaměstnance mu vydat písemný doklad o jejich výši a způsobu výpočtu.