V polovině osmdesátých let se po rozpadu Maňany Vladimír Václavek a Josef Ostřanský domluvili, že udělají nový a netradiční projekt – uvažovali o minimalistickém soundu doplněném přednatočenými pásky (hlavně s bicími a rytmikou). Tak se prezentovali pod názvem E na jednom ze svých prvních koncertů na podzim 1985 v Ostrově nad Ohří. Ovšem tam už s nimi vystupoval jako zpěvák výtvarník Vladimír Kokolia. Václavek s Ostřanským Kokoliu, mimochodem jednoho z nejlepších grafiků své generace, objevili jak někde přednáší verše a jeho přednes je úplně ohromil. Okamžitě mu nabídli místo zpěváka ve svém novém projektu. „Kokolia byl pro nás absolutně nejlepší zpěvák,“ říká v seriálu Bigbít J. Ostřanský. „Zkoušeli jsme s ním asi půl roku, on jen seděl pod klavírem a nevylezla z něj ani hláska, tudíž jsme mu hodně věřili, že to bude určitě vono až to z něho jednoho dne vyjde.“ V. Kokolia tamtéž: „Oni hráli furt nějaký motivy a furt na mě tak jako… kdy už to přijde a já jsem vůbec nemoh otevřít pusu, protože jsem se strašně styděl.“ Vladimír nicméně po čase nakonec zpoza klavíru vylezl, postavil se za mikrofon a začal chrlit neuvěřitelné texty, plné intimních šifer, podivných sebetrýznivých motivů, které byly vlastně hlubokými sondami do těch nejtajnějších zákoutí lidské duše.

Hudební publicista Josef „Zub“ Vlček to vyjádřil v měsíčníku Melodie (1988): „E se stali démonickými přízraky všech alternativních festivalů. Dva statičtí muzikanti v kožených bundách, zdánlivě nezúčastněná Václavkova basa a rozeklané Ostřanského kytarové motivky, na podium vpadne Vladimír jako výbuch pumy a v rozdrbaném pomalovaném tričku se stříbrnou škraboškou na obličeji jako v přetlaku ze sebe chrlí slova. Máme pocit, že obsah jeho sdělení není ani v hudbě ani ve slovech, i když v obojím je hrozná síla, všechno je zkumulováno do energie, která se v ohromných vlnách řítí na posluchače.“ Václavkova basa byla opravdu jen „zdánlivě“ nezúčastněná. Z obou nástrojů tvořila ten melodičtější instrument oproti Ostřanského sekané kytaře, která vlastně místo bicích plnila funkci rytmiky. Do toho všeho vbíhal šílený tanečník a screamer Kokolia, který svými pohyby, gesty, mimikou a samozřejmě nervním vokálem jakoby evokoval zajatce či odsouzence, který před svou popravou musí publiku sdělit své osbní nezvratné pravdy. A proč E vlastně hráli bez bicích (na koncertech později oba hráči alespoň nohou šlapali kopák a hajtku)? Existuje Kokoliovo lapidární vyjádření v Gramorevui (1988): „prý toho bušení je už všude tolik, že si rockový posluchač stejně samovolně doplní úderovou linku ve svém podvědomí.“

Jak již bylo řečeno hudba „éček“ vycházela z minimalismu, ale také z avantgardního rocku konce 70. let a možná trochu z nové vlny. Celé těleso působilo, řečeno slovy Douglase Adamse k úplně jinému tématu, „jakoby jeho jednotlivé části do sebe úplně nezapadaly, ale ve skutečnosti do sebe zapadaly s dokonalou přesností i když cosi naznačovalo, že by mohly zapadat líp“. Ano, existoval tu jakýsi těžko definovatelný nesoulad, ale právě ten přinášel ono podivné napětí linoucí se z této podivuhodné trojice. Vznik jednotlivých skladem popsal Kokolia v Rock & Popu (1990): "Většinou to probíhá tak, že si kluci sednou a něco hrají – oni se spolu dorozumívají telepaticky. Já se snažím poslouchat, o čem ta hudba je, nic si k ní nepřimýšlet. Jako když zvoní zvony, v tom taky rozeznáš určitá slova. A poslouchám to dlouho, oni se mnou mají trpělivost, pak zjistím, že to tam je... Něco jsme dělali i na hotové texty, abychom se neomezili jednou metodou."

Éčko se stalo ozdobou mnoha přehlídek (za všechny jmenujme alespoň ten profláklý Rockfest), přesto se však jeho hudba na oficiálním nosiči do roku 1989 neobjevila. Možná se zdála těžko stravitelná i pro jinak vcelku liberální label Panton, takže svoje LP mohlo vydat až těsně po revoluci. Skupina E pokračovala ve hraní ještě v 90. letech, ale pak se Kokolia začal více věnovat malování (a práci na AMU) a Ostřanský s Václavkem svým dalším projektům a tak její činnost postupně slábla, aby se pak v roce 1997 rozplynula úplně.

Stručnost, od které se odvíjí mnoho nedopovězeného. Výbušná expresivita a zároveň sošný klid. Slogan "Ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou!" Trio, v němž se hraje na bicí, ale chybí bubeník. Podobnými paradoxy dráždivě přitahovala skupina s názvem, jejž si každý mohl vykládat po svém: E. Tvůrčí Brno vždycky překračovalo hranice oborů: od rockerů přes Provázek a další divadla, s vazbou na literáty i performery - scénou protékalo sblížení kolem jediné imaginace.

V triu, jež s pauzami hrálo v letech 1984 až 1997, se setkali hráči z "centrální" brněnské kapely Dunaj s malířem a grafikem Vladimírem Kokoliou. "Zdálo se mi, že je ve vzduchu něco, co by někdo měl dělat, nikdo ale zrovna nebyl poblíž, tak to zbylo na mě," řekl Kokolia. Se sebenáročností, která je mu vlastní, dovedl svůj zpěv, tanec a vůbec "pobyt" na pódiu do podivuhodného extrému.

Zdálo by se, že pro skupiny jako E je živé vystupování tak jedinečnou situací, že nahrávka pořádně nemůže vyjít. Nejsou na ní vidět nehnutí kytaristé Vladimír Václavek a Josef Ostřanský, mezi nimiž hledá Vladimír Kokolia se stříbrnou páskou přes oči, jak by nejpřirozeněji splynul s hudbou.

Václavek a Ostřanský si navíc rozdělili role bubeníka: jeden stíhal obsluhovat pedálem velký buben, druhý činel hi-hat a paličkou virbl. Sám Kokolia v jednom období tančil po kobercovém spínači elektronických bicích. Jeho divoké pohyby však vznikaly z téže soustředěnosti jako u kytaristů, kteří během proplétání v polyrytmech ani nehnuli brvou. "Je to jako v asijských bojových uměních: v těch nejexpresivnějších okamžicích člověk musí být v pohodě," vyjádřil se Kokolia. Pro cvičení taiči se prý rozhodl poté, co začal závidět Václavkovi a Ostřanskému řeholi pravidelného cvičení na nástroj.

Přes to všechno má v sobě album Live (1990) to hlavní z "Éček": stručnost artikulovanou nesmlouvavě a energicky, strohost pramenící z přesvědčení, že pár orientačních bodů stačí stejně dobře jako celá mapa. Snad tu byl ve hře i odpor k oficiální žvanivosti socialismu a přestavby, přívalům slov, které chtěly raději nic neříci.

Rytmické modely často působily jako estetizované zkoumání numerických kombinací, Kokolia k těmhle čistým ideám deklamoval sentence stejně prosté, paradoxní a kruté, jako byly jeho tehdejší kresby: "Nedívám se, jak je venku /nechystám se na návštěvu / jen vyvlíkám hlavu z kruhu..." V několika textech se šklebí jako ústa nestvůry zvuk "úúan!": není to nic jiného než ÚAN, Ústřední autobusové nádraží v Brně.

E byli při hraní fyzicky zatraceně přítomní: zároveň nabízeli existenciální grotesku zestručněnou na obrysy, díky tomu zůstávají obecní a pořád srozumitelní. Repetitivní rytmus, tak typický pro brněnské propojené kapely Dunaj, Rale či Domácí lékař, tu občas povolil a zvuk se volně, oslnivě rozlil vstříc Kokoliovým vizím, evidentně inspirovaným jeho zkušeností malíře: "Ach to je světla! / Je všude, kam se hnu. / Uvnitř žárovky / se žije bez stínu..."

Pozdější druhé album I Adore Nothing (1994) má lepší zvuk, Live zase zachycuje silnější skladby. Kokolia napsal několik textů také pro Dunaj, trio E se v roce 1997 rozešlo.

Kytaristé dál působí na scéně, Vladimír Kokolia vede ateliér na Akademii výtvarných umění, maluje, vystavuje, publikuje texty a je - bez ironie - hrdým nositelem titulu Miss Kompost 2007 za vynikající zpracování zahradního odpadu.

Ve srovnání s některými skladbami 'E' je např. hudba některých progresivních amerických formací z první poloviny 80. let, tehdy označovaná za hardcore, neškodným popíkovým pidlikáním...

01 Ať jsi nebo nejsi mluvím s tebou
02 U váhy
03 Marnost
04 Cizí vize
05 Žnec kosí
06 Prior
07 UAN
08 Jen vyvlíkám hlavu z kruhu
09 Uvnitř žárovky
10 Nevzpomenu
11 A on zde je a krmí tě
12 Jed
·
TOTAL TIME: 38:39
·
LABEL: Aske Globus Int. | CATALOG NUMBER: 210008-1311
Recorded live in Brno 15.2.1990
Vyšlo pouze na LP

01 Tančíme v prachu [2:58]
02 Trója [10:36]
03 Skřítci (Hodinky) [3:32]
04 Ještě trochu času (Koleda) [3:27]
05 I adore Nothing [2:27]
06 Milion [2:06]
07 Transparent dogs [2:34]
08 Čekárna [4:01]
09 Cirkula [2:30]
10 Brány [6:55]
11 Smíchy [2:01]
12 Vencovka [2:48]
13 Já jsem pro ticho [4:33]
14 Stejná tvář [2:43]
15 Právě tady [2:19]
·
TOTAL TIME: 55:44
·
LABEL: Rachot/Behemot