Desku jste nahrála v kostele, byl to záměr?
Ani ne. Jen jsem si říkala, že bych mohla najít studio v Berlíně, který mi připadal jako úžasné město. Ráda se totiž nechávám inspirovat místem, kde nahrávám. Ale nenašla jsem přesně to, co jsem hledala, takže když mi byl nabídnut odsvěcený kostel v Anglii, kde se konají různé výstavy, šli jsme jednoduše tam.
Proč jste chtěla původně nahrávat v Berlíně?
Bylo to kvůli samotnému městu, které mě dost přitahuje. Má tolik energie… A přestože se ve svém domě na venkově nikdy nenudím, říkala jsem si, že by mi změna místa mohla prospět.
Když se pustíte do neznáma, tak vám to může otevřít oči a můžete si udělat ve spoustě věcí jasno.
Jak si máme vyložit název vaší nové desky? Ve smyslu pohybu, nebo rozbíjení?
Smysl toho názvu zůstává otevřený. Každý, kdo to bude poslouchat, si to může vyložit po svém. Není to konceptuální album. Mým jediným cílem bylo použít takový jazyk, který by mohl nějak evokovat svět, v němž žijeme. A nemyslela jsem tím jen Anglii. Chtěla jsem jednoduché, silné texty, které by mluvily ke každému. Pro mě spočívá kouzlo tvůrčí práce v tom, že něco někomu říkám a on to pak může kdykoli použít.
Čtete noviny, abyste mohla popsat dnešní svět?
Hodně se zajímám o politiku a vůbec o to, co se děje ve světě. A není dne, abych nenapsala alespoň řádek. Ale na tomto albu je to úplně poprvé, kdy jsem se pokusila napsat něco, co se bude týkat roku 2011. Předtím jsem si na to nikdy netroufla. Psaní pro mě není samozřejmá věc. Nejsem si tím moc jistá a jsem k sobě hodně kritická. Na konci tvůrčího procesu je to lepší. Spokojenost se ale dostaví, jen když ze sebe dostanu maximum.
Jste už skoro součástí mainstreamu. Nemyslím jako hvězda, ale spíš tím, že máte hodně fanoušků, kteří se těší na vaše desky. Jak se s tím vyrovnáváte?
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že budu mít nějaké fanoušky. Když jsem byla mladší, chtěla jsem tvořit a vydobýt si trochu uznání, ale bez toho, abych si musela osvojit hvězdné manýry. To bych pak nebyla já. A říkala jsem si, že bych se mohla stát malířkou nebo sochařkou. Minulé léto jsem některé své práce publikovala v časopise Francise Forda Coppoly All Story. Strašně ráda bych malovala, ale kvůli hraní mi na to už nezbývá moc času. A to dokonce i když mezi jednotlivými alby moc nevystupuji.

01 Let England Shake 03:09
02 The Last Living Rose 02:21
03 The Glorious Land 03:34
04 The Words That Maketh Murder 03:45
05 All and Everyone 05:39
06 On Battleship Hill 04:07
07 England 03:11
08 In the Dark Places 02:59
09 Bitter Branches 02:29
10 Hanging in the Wire 02:42
11 Written on the Forehead 03:39