Půvabné vyhlídky na Čechy (průvodce)

Snad všichni známe ze školy Staré pověsti české Aloise Jiráska. V úvodní pověsti o praotci Čechovi můžeme číst: „Došli a položili se na úpatí hory, jež slove Říp. Vojvodové a starší rodu ohledali půdu vůkol a znamenali, že jest úrodná. Ráno pak, za první zoře vstal Čech a vydal se sám jediný vzhůru na temeno Řípu tichým lesem, plným ješt ě nočního šera. Když vstoupil na horu, bylo ráno; a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky, až k modravým horám rovný a volný, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelení svítily se řeky jako rozlité stříbro.“ Tak Jirásek popisuje výstup našeho dávného předka na vrchol hory. Už náš bájný praotec byl uchvácen pohledem, který je jinak dopřán jen ptákům v letu, a ten pohled ho přesvědčil, že právě tady je země, kde je dobré se usadit.

Praotec Čech tak položil nesmělé základy naší turistiky. Lidé od té doby lezou na kopce, hory, skály i nevysoká návrší, aby se pokochali pohledem na daleké obzory, půvab krajiny nebo krásu východu či západu slunce. Těžko říct, co inspirovalo 26letého Josefa Kajetána Tyla, když psal slova vážné a tklivé písně, která se snad ani nehodila do frašky odehrávající se při pražské ševcovské slavnosti. Písně, která nakonec z té hry zbyla jako jediná, kterou Češi přijali za svou a která dodnes provází všechny jejich vážné a slavnostní chvíle. Snad si vzpomněl, jakému nadšení nad krásou rodné země propadl, když jako osmnáctiletý vystoupil na sklonku léta na nejvyšší vrchol Lužických hor. Už tři roky stál na Luži skromný výletní hostinec, v jehož pamětní knize dodnes zůstala po mladém vlastenci Josefu Tylovi Kutnohorském slova: „Bratři Čechové, který z vás kdy na vrch tento nohu vstaví, jaký cit vás pojme? Širá, velká, krásná krajina toť.“ Možná už tehdy pochopil, že česká země je na pohled zemský ráj a že by stejnými nebo podobnými slovy musel ocenit i pohled z mnoha jiných míst.